Prosinec 2010

Bačkorou mi zaplať

27. prosince 2010 v 22:13 | Mandragorka |  Nudálosti aneb co se děje v mém blízkém okolí
Čas plyne nepřiměřenou rychlostí, před chvilkou bylo půl devátý a za dvacet minut odbije desátá. Jsem líná. A pomalá k tomu. Už druhý den pracuju na seminárce na informatiku a výsledek za nic nestojí. Musim vás vyvést z omylu, pokud si myslíte, že na tom pracuju každou minutou. Skutečně jsem nad tím prozatím strávila asi čtyři hodiny(po určité době mi to leze už krkem a musim toho nechat). Nechápu k čemu je psát o něčem, o čem vůbec nic nevim a  když už seženu nějáké ty drahocenné informace, tak se v nich nevyznám a nerozumim jim, protože se většinou ještě neshodují. Technika mě jednou zabije. Radši si vezmu pravítka, graf narýsuju (pěkně růčofůčo, jak říká máti) než se potit u počítače a chytit infarkt vždycky, když se mi tam něco samovolně objeví nebo něco zmizí.

Plesová zóna, konec Vánoc a tak dál

26. prosince 2010 v 20:19 | Mandragorka |  Nudálosti aneb co se děje v mém blízkém okolí
Dvacet minut mám na napsání tohoto článku. Dvacet minut... Těžko říct jestli to stihnu, asi to nebude román a taky nejspíš nebude článek moc kvalitní, což mě netěší, ale na druhou stranu chci něco zase napsat...

Věřit? Těžko...

25. prosince 2010 v 13:11 | Mandragorka |  Myšlenkové pochody
Původně jsem nechtěla napsat článek na téma týdne. Tolik by se toho dalo napsat, že jsem netušila o čem... Tak jsem se dala do tvorby nového zápisku a v průběhu si uvědomila, vždyť to je taky bolest na duši...

Samota

20. prosince 2010 v 20:12 | Mandragorka |  Rýmování aneb počátky mé neslavné kariéry básníka
Proč se cítí člověk sám,
když má kolem sebe tolik lidí.
Proč mluví jen k jistým osobám
a s jinými se jenom míjí.

Proč nikdo za vámi nepřijde,
ve chvíli, kdy nemáte společnost.
Proč nikdy nikomu nedojde,
že už máte všeho dost.

Proč oni vás nechápou,
snad ani jako by nechtěli.
Proč o tolik věcí se rvou,
ale pro vás by těžko umřeli.

A teď se zeptám pro jednou já Vás:
Proč nikdy jste za nikým nedošel
a neřekl mu jak moc ho máte rád?

Překvapivá nadílka

19. prosince 2010 v 13:42 | Mandragorka |  Rýmování aneb počátky mé neslavné kariéry básníka
"Tak jsem napsal Ježíšku.
Hádej o co? O knížku.
Jenže on se asi splet.
Jak? Tak to ti povím hned.

Již jdeme s ženou ke stromečku.
Dostala tak pěknou dečku.
Když já svůj dárek viděl však, 
Tak mě málem trefil šlak.

Stojím tam jak stromek mlčky,
pak vykřiknu: Bože běžky!
Bůhví, kdo mi tohle dal,
Věděl jsem proč. Abych nepřibral.

Klidná dovolená v háji byla,
Stará mě jen sportovat nutila."
A tak nebohý knihomol,
si mohl přečíst leda nápis rossignol.


Pres, stres, neúmyslný trochu odborný výklad a jiné

17. prosince 2010 v 23:08 | Mandragorka
Tak jsem se konečně dostala na počítač a táta mi dal podmínku, že do půlnoci ho musim vrátit. Už abych měla vlastní pc, připadám si takhle jako popelka. Ty jo, popelka. Dneska mám na ni nějáký štěstí. Termíny, termíny, termíny... Pořád musim něco udělat do určitý doby, stále mě něco svazuje. Chtěla bych být svobodná, možná mám o to větší důvod, protože jsem vodnář a těm prý na ní hodně záleží. Když jsme u toho vodnáře, sestra mi dnes říkala, jak někde zřejmě zjistila, že jelikož si vodnáři cení více přátelství než lásky, nechtějí, nedokáží někomu dávat větší lásku než ostatním a proto si svoji zamilovanost nepřipouští. Začínám se obávat, že by to mohl být můj případ. Potřebovala bych si udělat pořádek v duši. Utřídit city, ale je to vůbec možný?


Asi jsem změnila svět

13. prosince 2010 v 22:17 | Mandragorka |  Nudálosti aneb co se děje v mém blízkém okolí
Napsala jsem článek o dnešním dni a nakonec jsem se rozhodla ho sem nedat. Byl o tom jak jsme přepsala českou historii, změnila fyzikální zákony, německou gramatiku a jak asi vstoupím do dějin. Měla jsem zrátka den blbec, ale to mi na dobrý náladě nijak neubíralo až teď jsem nějáká přešlá a ani nevím čím. Čím to je? Čím to je...

Nesnídám, nesvačím, nestihnu to, nestačím...

10. prosince 2010 v 21:23 | Mandragorka |  Nudálosti aneb co se děje v mém blízkém okolí
Konečně pátek a nadchází dny víkendového odpočinku, bohužel jen zdánlivě, protože bych toho měla o víkendu hromadu udělat. Pravděpodobně zase  nic nestihnu. Teda stihnu, ale ne to, co bych chtěla. A teď proč? Protože jsem člověk pomalý. Počínaje oblíkáním se, přes stravování se, po vytvaření. Neptejte se, čím to je. Nikdo vám to nezodpoví. Asi je chyba ve mně, dávám si přehnaný závazky, který nelze v daném čase stihnout. Nebo aspoň já je nestihnu. Ještě k těm závazkům, nejde o nějáký podstatný věci, kvůli nimž bych se řítila do propasti, jde o věci, co slíbim sama sobě. Možná bych to mohla nazvat předsevzetími... Anebo plány.
   Chci za víkend dokončit výrobu vánočních dárků pro kamarádky (ty pro rodinu jsou zatím v nedohlednu, mámě potřebuju udělat jěště nějáký  náhrdelník- to víte člověk jako já na ruční práce všestranně nadaný musí umět korálkovat a ketlovat, ale poněvadž samochvála smrdí, tak jste předchozí větu neviděli, jasný?; no a pro tátu chci pomalovat hrnek, ale nevim, kde nějáký pořádný sehnat, to víte, žiju sice ve velkoměstě, jenže to neznamená, že tušim, kde ho koupit, kvůli jednomu hrnečku nepojedu přece do ikeii). Pak se potřebuju učit na test ze zemáku, ekonomie, němčiny, dějáku a ráda bych si přečetla i literaturu a jazyk. Možná si klepete na čelo a myslíte si, ať si napíšu tahák. Jenže jak řekla má kamarádka, to není můj styl. Mějte si mě za šprta, magora, pošuka či co, já se zkrátka na všechny písemky učim. No a ještě dočíst jednu knížku od Paula Coelhu, přelouskat Moliérova Lakomce, což se od nás vyžaduje na liteře a všechno bude óká.
    A co si teď myslíte? Zvládnu to? Dokázali byste to vy? Ještě vlastně uklidit si v pokoji... Vytřít podlahu už asi nemám šanci... Pošahaný chyby v matrixu.

Názor na vzor postupem času

10. prosince 2010 v 19:24 | Mandragorka |  Myšlenkové pochody
Vzor sem, vzor tam. Ale kdo to vlastně je? Co znamená, když ho máme? Zavazuje nás to k něčemu? Nebo je to fuk?
   Vzpomínám, jak když jsem byla malá, přišlo mi, že každý má svůj vzor. Zprvu se jednalo o kreslené postavičky, poté se pozornost upínala spíše na celebrity. A já žádný pořádný vzor nikdy neměla. Byla jsem celá nešťastná a přemýšlela, koho si tak vybrat. Snad tenhle herec anebo ta zpěvačka, ale vždyť já o nich nic nevim. Jací jsou ve skutečnosti? V tý televizi je sympaťák, jenže chová se tak i ve svém opravdovém životě?
   Postupem času mi došlo, že vzorem mi může být úplně kdokoli. Nejen třebas superstar, ale i postava z knížky. Tam jsem našla spoustu zajímavých lidí, ale spíš jsem chtěla žít jejich život. Splynout s hlavní hrdinkou, než si z ní brát příklad. A rodiče? Pro někoho snad můžou být vzorem. Já mám ty svoje ráda, avšak nevidím v nich žádný vlastnosti, kterých bych se toužila chytit.
    Dnes s odstupem času, už nejsem nesvá, protože vzor nemám. Ikdyž mnoho schopností všech možných osob kolem mě se mi líbí, žádná není dokonalá. Neexistuje taková, jež by neměla něco, kvůli čemu bych nerada byla jako ona. Snad bych mohla si v hlavě utvořit jakýsi ideál, inspirovaný skutečnými lidmi. Společenský jako Monča, pohodový jako Sára, chytrý jako Radek... Jenže já jsem já a už asi jiná nebudu. Žadný vzor mě nevytnrne. Sama sobě vzorem? Možná, směju se.

Shrnutí...

6. prosince 2010 v 20:50 | Mandragorka |  Nudálosti aneb co se děje v mém blízkém okolí
Tak jsem se rozhodla napsat nějáký stručný souhrn minulýho tejdne. Chtěla jsem ho napsat už včera, jenže moje plány byly překazeny. Jak? Tak všemožně. Nesnášim, když se mi to stane, protože patřim k typu člověka, který musí mít předem ujasněno co, kdy, jak... atd. Takže zpět k tomu jak se to stalo. No, to si takhle nějáký chytrák jako já usmyslí, že ozdobí perníčky, jak slíbil. Vždyť to bude jen chvilka a může při tom sledovat zprávy, což je třeba kvůli nadcházejícímu testu z práva(- zdanlivá nesouvislost, ale náš profesor jako závěrečnou otázku dává aktualitu, poněvadž to přeci k sockám=společenským vědám patří). 
   Dopadlo to tak, že chvíli kdy jsem už začínala pracovat, přišel domů táta a začal vyprávět. Neměla jsem zkrátka šanci vyslechnout si události toho dne, ke všemu s tubičkou na cukrářskou polevu se pěkně špatně manipulovalo. V mezičase třiceti minut byly hotovy tři perníčky. Pokračovalo to prachbídně, přestože jsem si k ruce vzala obyčejný igelitový pytlík a požádala o pomoc mamku. V půl desátý souboj skončil a já už byla absolutně vyřízená...


Zármutek na úvod

2. prosince 2010 v 19:34 | Mandragorka |  Myšlenkové pochody
Tak mě popadla obrovská chuť psát a teď nevím jak začít. Ani netušim proč jsem se nedržela svýho původního plánu založit si blog, až budu vlastnit notebook. Poslední dobu jsem nějak pořád mimo a nedovedu se soustředit. Fakt, že nestíhám všechno, co bych chtěla jsem si uvědomila ještě předtím. Nějak na mě padá ponurá nálada.

   Je zvláštní, že ráno se proberu vcelku dobře naladěná. Stejně tak jdu do školy, přestože se brodím sněhem (no dobře, zas tak tragický to není, ale přecházet na druhou stranu ulice přes ty haldy sněhu nakupených u kraje vozovky není nic moc. Ke všemu mít na sobě promokavý boty.). Ve škole si náladu taky nějak držím a doma padám do hlubin zármutku, který se stupňuje s počtem hodin zde strávených. Zase mám ten dojem, že jsem nic neudělala, nezvládla, nedokázala a že se světem to jde skopce/ z kopce (pardon, pravopis mi nikdy nešel, až se tu objeví nějáká dobrá duše, která mi bude ochotna říct jak je to správně, tak to opravím).

   Při pohledu na hlavního stránku facebooku se mi chce brečet. Takových pitomin a hrůznejch stavů. Achich ouvej. Když jsem se podívala na nejnovější články na blogu moje obavy, že rozumnější lidé téměř vymřeli, se potvrdily. A co já teď tu? No co? I kroužek lidí se kterými si ráda povídám je užší a užší. Nebo je to jenom klam?

   Nevim kde mi hlava stojí, mám dojem, že už nevím vůbec nic. A jak to všechno skočí? Pojďte konečně už někdo něco udělat s tou počínající všeobecnou demencí. Někdo možná radši sjede kopec až dolů než aby se dostal výš, a já nechci patřit mezi ně. Chci se vzdělat, číst a psát, chodit do divadla, na výstavy, na koncerty... Ale proč takových jako já ubývá? Přesvědčete mě, že tomu tak není a něco s tím udělejme...