Ten prapodivný čas

21. února 2011 v 21:34 | Mandragorka |  Nudálosti aneb co se děje v mém blízkém okolí
Plyne to stále vpřed a nikdy nevrátí se zpět. Je to něco, co tu stále je a nikdy se to nezastaví. Nemůžeme to vidět ani správně změřit. Kdo má přesný čas? Já? Ty? (on, ona, ono, my, vy, oni, ony, ona). Sami jsme si to vymysleli. Sami na to doplácíme.

Nestíhám, nestíhám žít. Neustále mám dojem, že mě svazují stále nějáké povinnosti, i když to má asi každý z nás... Zase na druhou stranu, když se občas rozhlídnu kolem sebe (což já moc často nedělám, jelikož hledím věčně do jakési třetí dimenze, nebo prostě řečeno do blba), tak si tím už nejsem tolik jistá... Množství úkolů, učení a TO k čemu se nikdy nedostanu, poněvadž, poněvadž...CO?... Tak teď ani nevím. A víte, co to TO zahrnuje? Kreslení, šití, chození do kina a bůhvíco ještě. Taky třeba stýkání se s kamarády, ale těch já moc nemám. To víte, neschopnost se seznamovat s cizími lidmi a když pak znáte jen spolužáky, kteří už vám po dennodenním setkávání lezou krkem, tak jak si počínat...
***
Docela se těším na jarní prázdniny, ne že bych měla naplánováno, co budu dělat, avšak najde se více toho času. Možná...
***
Není nic horšího než psát článek úplně bez inspirace v devět hodin večer, když byste raději lepili koláž nebo četli Utrpení mladého Werthera, možná i tu literaturu bych se učila radši...
***
Čeká mě další ples, aneb zkouška v bobříku nemlčení a bavení se. Psát jestli se těším nebo netěším nemá cenu, protože zaleží na tom, jakou mám náladu. Třeba teď je mi to srdečně jedno, vlastně i nesrdečně, mě je to zrovna šumafuk úplně. Zase jednou pocit, že se nic nestane a po týdnu si ani nevzpomenu, že jsem někde tančila a netrčela doma... Třeba to bude fajn. Fajn... Je to fájn, fájn, fájn...
***
Chci být malý dítě, nechci být dospělá, to já totiž ani nikdy nebudu. Podle zákonů za rok, podle sebe nikdy. Někdo by vrátil čas zpátky. Já ne. Nelituju snad ničeho, co jsem v životě udělala, já lituju jen toho, co jsem neudělala. A v tom vězí ten háček (tady je zakopán pes napsala by sestra). Než abych něco provedla, tak nečinně stojím. Nic sice nezkazím, pravda, jenže taky nic nezažiju. Další důvod proč bych se nevrátila zpět? Neměla jsem pěkný dětství. Neviním z toho rodiče, oni to koneckonců vědět nemohli, ale mohli něco tušit.
Nikdy jsem se nedokázala sama od sebe bavit s ostatníma a ve školce jsem na to trochu doplácela. Jakožto smutná a osamělá holčička v rohu, která skoro vždy svírala v náruči nějakého toho vlastního plyšáka z domova (aby tam měla s sebou aspoň někoho) se stávala snadnou obětí "vtípků" ostatních. No a nejen to, chcete si toho jejího mazlíčka půjčit, ona vám ho ráda půjčí, ale chlubit se s tím, že je váš a ukazovat se s ním všem byste vážně nemuseli (natož pak odmítnout ho vrátit) , to pak totiž ta právoplatná majitelka začne brečet a přijde učitelka. Ta vše dá do pořádku, ale když se tohle stává častěji, tak se na tu holčičku jednoduše po nějáké době vykašle... a tak dále a tak dále. Ne, všechny dny nebyly špatný...
Když jsem ve školce nebrečela, maminka, jež byla vždy iformována, jak jsem si ten či onen den počínala, mi koupila cestou domů lízatko v cukrárně, kterou jsme vždy míjeli... Možná přece jen mohlo někomu dojít, že nebulim, abych na sebe upozornila, ale protože se neumím bránit a nevím jak jinak dát najevo, že se mi něco nelíbí... A pak jsem taková jaká jsem.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Roniee ♥ Roniee ♥ | Web | 22. února 2011 v 22:18 | Reagovat

Tu pomyslnou třetí dimenzi znám, mám jí prochozenou jak svý boty a přesto mě neustále překvapuje. Neschopnost seznamování se s lidmi se mi po pár punkovejch koncertech ztratila, možná to vyzkoušej :)
Teď jsem jeden takovej článek napsala, nudnej a nic neříká. Ty máš aspoň kliku, že ze sebe vymáčkneš něco srozumitlenýho a dokonce i fakt čitelnýho, něco co si ráda přečtu i když nemam náladu.. :) to je ten talent! :)

2 Wify Wify | Web | 2. března 2011 v 19:57 | Reagovat

Jojo tahle malá ubrečená holčička v koutku se se mnou táhla skoro až někam na druhý stupeň základky, pak se něco zlomilo, puberta asi. Možná taky záleží na lidech, se kterýma trávíš svůj čas, anebo mi vážně zdegeneroval mozek, kdoví. I když neschopnost seznamovat se s cizími lidmi má hodně lidí, řekla bych nebo neznám příliš takových, kteří by to uměli.

3 Andy Andy | Web | 3. března 2011 v 22:19 | Reagovat

Připadáš mi tak trochu stejná, jako já. Taky nemám moc kamarádů, doma jsem byla vždycky živé dítě, ale když jsem přišla do školky, děti mě vyděsily a já najednou byla sama. Nejspíš zhruba od té doby se bojím lidí. Fyzicky, a naprosto vážně.
Ha, vždykcy mě štvalo, že sedím sama doma, v pátek večer, o jarních prázdninách, prostě pořád. A pak jsem se zeptala, jestli bych na té pitce, nebo kde byli mí spolužáci, chtěla být taky. A odpověď zněla NE. Tak si pak nemám na co stěžovat, že.
Teď by to chtělo nějakou chytrou radu na závěr, ale žádnou v rukávu nemám, tak ti jen přeju, aby sis užila ten ples =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama