Březen 2011

Raději kopanec než šťouchnutí a další názory

18. března 2011 v 23:59 | Mandragorka |  Nudálosti aneb co se děje v mém blízkém okolí
Tak už toho mám vážně plný kecky. Čeho? Hledání informací na referát o punku. Já nesnáším hledání čehokoli. Mám dojem, že celá životní pouť je hledáním a nikdo neví čeho. K mojí smůle není v dnešní době tak důležitý informace znát nebo zkrátka vědět, ale je podstatnější umět je najít. Co mně na tom projíždění internetových stránek a blogů vážně dopálilo je, že se tam objevuje de facto všude stejný text, ať už více či méně podobný tomu na wikipedii (a těžko říct zdali ani ten není zkopírován z jednoho referátu, druhou možností samozřejmě je, že kdosi si referát zkopíroval z wiki).

Tú-tú-turu-rutu

12. března 2011 v 19:05 | Mandragorka |  Myšlenkové pochody
Ale né, to se mi nemělo stát. Nejradši bych vymazala celý včerejčí večer. Co to zase plácáš vždyť to bylo skvělý. Jo, to bylo, jenže... Mlátila bych si za to hlavou o zeď třeba bych tim dostala pár okamžiků, co okamžiků, tak zhruba celou půl hodinu páteční noci pryč. Možná příliš dramatizuju... Beru zpět nedramatizuju. Anebo ne? Jéžiš já se picnu.

Umělecký duch miluje jaro

5. března 2011 v 16:40 | Mandragorka |  Nudálosti aneb co se děje v mém blízkém okolí
Venku je krásně. A já sedím doma. Zvláštní je, že mi to ani nevadí, že tolik netoužím jít ven. Nedokážu posoudit jestli na tom má více viny moje lenost nebo odhodlání koněčně zase něco napsat. Ideální by teď bylo bydlet v domečku a zajít s notebookem na zahradu, ale na to je stejně asi moc zima. I přes tu zimu však ve vzduchu cítím jaro. Nedokážu popsat tu vůni, ten nádech jara. Snad jen dokážu říci, že ho přináší lehký, příjemný, svěží vánek a jak cítím, že se příroda začíná probouzet, tak se zase ve mně více projevuje můj umělecký duch. Jakou já mám zase chuť tvořit...

***
Ples, les, es, s... Je to jen týden od události a jako by už úplně vyšuměla. Nejradši bych vycvakala do klávesnice, že to bylo katastrofální, jenže ve skutečnosti se jednalo o pouho pouhou nudu. Ale i to stačilo, abych sama sobě odpřísáhla, že žádný jiný plesy kromě maturiťáků navštěvovat nebudu.
Vyrážela jsem z domova s dobrou náladou a úsměvem na rtech, ten se však během večera zcela vytratil a nahradil ho výraz tváře nezájem/jsem ve třetí dimenzi. Neměla jsem ani trochu společenskou náladu a než abych se přetvařovala, tak jsem nakonec rezignovala a neustále byla duchem nepřítomná, popřípadě jsem si dávala hodně záležet na tom, abych tak vypadala a tak jsem se proměnila v (zajisté krásnou) sochu. Ovšem jedna věc mě vážne zamrzela, a teď nemyslím na kamarádku, která porušila svoje poslední předsevzetí nezkusit jak chutná cigareta, ale to, že když ta kamarádka odešla se svou známou, kamarádem druhé kamarádky (bože to se to hloupě píše, když člověk nechce ostatní zahrnovat hromadou jmen) a další slečnou kouřit mimo sál a pak kluk, co tam se mnou a mojí druhou kamarádkou zůstal, vyzval tu druhou kamarádku k tanci, takže jsem zůstala u stolu sama. Ani nikde v okolí se nenacházeli lidi, k nimž bych se mohla nenápadně přidružit, tudíž ,do tý doby než už jsem toho měla plný kecky (nebo v ten večer spíš střevíčky), mi společnost dělala vlasní kabelka, nevlastní kabelka a cizí láhev koly i s plastovým kelímkem. Byla s nimi švanda k popukání, to mi věřte.
No a jak to celé skončilo? Doběhnutím ani ne půlnočního metra a odjezdem domů, kde jsem tou otráveností bez problému usnula a následující den se s neuvěřitelnou svěžestí probudila již v osm ráno.

***
Už je mi jasný komu nevěřit nos mezi očima. Teda já už to věděla dřív, ale stejně jsem se nechala nachytat, je vážně hloupost dát na doporučení někoho, kdo je schopný nalhat komukoli cokoli, tak pro příště dám jen na sebe.

***
A jakožto člověk kulturní mám v plánu zítra navštívit zase nějakou galerii. Škoda jen, že tak málo osob má cit pro umění a většina nedokáže práci umělců ocenit popřípadě docenit. Chápu, že ne všechny musí výtvarný umění zajímat, ale když už jdeme někam se školou na výstavu, tak by si ty obrázky prohlížet vážně mohli, jenže jim na tom asi nic fascinujícího nepřijde. Asi je třeba k tomu citu vychovávat, což se bohužel nestalo. Kde já ho vzala? Od rodičů těžko, snad za to můžu vděčit ZUŠce, do který chodím už asi od pěti.

***
A ještě přidám nějakou zajímavost k všeobecnému vzdělávání národa (nebo spíš k vzdělávání těch čtyř čtenářek tohoto blogu). Tentokrát žadný skokotnosta, ale věc trochu slabší. Četla jsem si dneska ústavu. Ne tu Platónovu, ale Ústavu ČR. A shodou okolností se ve článku třináct (což je moje oblíbený číslo) píše, že hlavním městem ČR je Praha. A to je pravda pravdoucí pro mě je a bude hlavním městem ta stará dobrá Praha.