Občas mi přijde, že se více zajímám o životy druhých než o svůj vlastní. Není to tak, že bych se jim do toho jejich pletla, že bych je vyslýchala a následně udělovala rady, co by měli dělat. Já ty informace sbírám z jiných zdrojů, většinou takzvaně z druhé ruky nebo ještě lépe řečeno, pomocí drbů. A ke všemu se zajímám lidi, do kterých mi vůbec nic není. Ještě horší je, že pak nad nimi uvažuji a uvažuji, chvíli nad tím pak zas nad tamtím a sečteno podtrženo, já o nich přemýšlím víc jak o sobě.
Jenže o čem bych tak mohla přemýšlet? Vlastně o mnoha věcech. Jenže, když se tak stane, zjišťuju, jak mám vše nedořešeno, budoucnost se zdá neskutečně vzdálená, přestože mám neustále pocit, že čas plyne rychlostí blesku, že se neustále za něčím ženu. Za něčím, co nemám šanci dohnat, co mi neustále utíká a ve chvíli, kdy se zastavím, protože už jsem moc zadýchaná, to něco zrychlí tempo. Zkrátka jsem neustále ve skluzu, neustále pozadu... Vždy nejpomalejší, vždy poslední.
Taky se mi nějak daří zapomínat, že já jsem taky osoba, že taky můžu pohnout dějem, že nejsem pouhou rekvizitou. Nemusím jen přihlížet, můžu se i účastnit, ale... zapomínám. Kám já to spěju?
Kikulka | 
zajímavý článek..